V atomovým věku nezbyl čas si rozumět
deformace mozků a lidí jež jim rozumí
a těm co píší básně slzy písmo rozpíjí
je jim mnohem hůře než těm kteří to neumí
a krásou se pyšní to město někde v podzemí
paláců a chrámů co dávno tají prázdnotu
však králů tam není jen chudí nahlas bědují
ne pro peníze truchlí to pro kulturní žebrotu
Nebude to dlouho už jenom chvíli než bude nápis v kámen vytesán
na pomníku chudých kteří tu bydlí a zemřou nudou každý sám
to je trochu málo nežít a dýchat chodit v liduprázdných ulicích
jako staný právo který tu platí a lidi topí v balících
Mít nebe z krápníků kde nepronikne světlo
kde potkani si dávají dobré noci z krysami
tak vážně se zhroutím a bude mi to jedno
ti lidé nejsou labilní a přesto lezou po zemi
to záleží na zvyku a chátrající vůle
se zakousne jak klíště a v nákazu se promění
jak málo pak stačí a při nevšední smůle
město mocných nemocných se rázem navždy vyplení